Numero tre

Autor: Jakub Hron | 4.3.2012 o 13:37 | (upravené 4.3.2012 o 13:47) Karma článku: 5,26 | Prečítané:  397x

Sibiřská zima nepolevovala. Ta parodie na topení v našem pokoji fungovala každý den přesně 6 hodin a sice od 5 do 7 ráno a mezi 4 a 8 večer. Jinak ani ťuk.Každou noc sem spal v teplákách, ponožkách, dvou tričkách a mikině a teplo mi nebylo ani jednou.

 

Koupil sem si kuklu a spal v ní a šále abych nemusel dýchat ten studený vzduch, ale cítil sem, že všechna snaha je marná a dřív nebo později onemocním. Stejně jako zoufalí francouzští a posléze němečtí vojáci na tažení v Rusku jsem i já hledal alternativní způsoby jak neztrácet, resp. získat teplo. Například při vaření vody na čaj lze oběma rukama držet hrnec (neznaj tu rychlovarné konvice) a takto nechat svoje údy rozmrznout. Po horké sprše neotvírat dvířka od sprchového koutu a utřít se a oblíct uvnitř, nedojde tak k přísunu studeného vzduchu zvenčí. Nechodit na záchod, plnej močák vyvolává pocit tepla. Notebook pokládat na klín, dojde tak k příjemnému ohřátí rozkroku atd...

Usoudil sem, že stávající situace je neúnosná a rozhodl se ji změnit. Po delším hledání sem našel termostat a ačkoliv bylo vše napsaný v italských zkratkách, po vyzkoušení všech kombinací se mi podařilo nastavit dobu topení na celkem rozumných 22 hodin denně.  Poprvé sem spal bez mikiny a na druhý den sem dokonce uspořádal malou oslavu abych se mohl s ostatníma podělit o svoje štěstí. A to taky byla oslava poslední, přihnal se pan majitel, zavolal mě a doved k termostatu. Ptal se mě, jestli sem ho přenastavoval. Dělal sem, že nevim o čem to mluví i když bylo jasný, že nikdo jinej to být nemohl. Potom začal svou italskou přednášku o nezbytnosti šetření s plynem. Nevim proč, ale velmi dobře sem rozuměl každému slovíčku, které vyslovil. Každá hodina, kterou ubral, pro mě byla jako bodnutí do břicha a 16 bodnutí je docela dost... Nakonec ještě shrnul celou situaci anglicky : „We must to put temperature back because it is set for optimal. We must to save energy because it really expensively and especionally now when it very cold outside we must to use it less!“ Pochopil jsem, že jeho argumenty jsou nevyvratitelný a můj osud zpečetěn. Druhej den sem se probudil s horečkou a knedlíkem v krku. Díky moc pane Kočkomile!!! Nakoupil sem kopec prášků a začal se léčit. Nebyl by to problém, kdybych nemusel povinně chodit do školy. Můj všední den vypadal takto: vstávačka v 8,30 , 5 prášků , půllitr čaje s citronem a cesta pěšky do školy. Moje teplota vždy spolehlivě zafungovala a já sem dorazil propocenej jako  hovado. Protrpěl sem těch 5 hodin a šel domů. K večeru se vždy můj stav záhadně zlepšil, a tak sem šel ven s ostatníma. Ráno se zas objevil knedlajs a celý proces se opakoval. Asi po třech dnech sem pochopil, že budu muset na chvíli vysadit..

Začalo se oteplovat a já pookřál. Bylo to neuvěřitelné, z nehostinného, vylidněného, středověkého města se během několika dnů stalo centrum života. Ulice plné lidí, hudba, na náměstích se zastavovaly skupinky lidí a smály se a popíjely. Poprvé v životě sem měl na sobě kraťasy v únoru. Perugia ukázala svou pravou tvář a přirostla mi k srdci. Každý večer se na schodech u kašny sešla snad celá univerzita. S rostoucí morálkou se ale náš kurz chýlil ke konci. V předposlední den jsme měli závěrečný test a po něm následovala 1. Good bye party na schodech. Sešlo se nás dost a bylo to super. Zrovna v nejlepším ke mně přišel kdosi zezadu a dal mi ruce přes oči, abych hádal kdo to je. V domnění, že je to 80 kilovej kámoš Lars sem zaklesnul svoji nohu za jeho a opřel se dozadu, abych mu vrátil jeho žert. Co čert nechtěl, strhnul mě rukama s sebou a já padal přímo na něho, takže celá situace připomínala spíš situaci z wrestlingu. Zvuk, který se ozval, když se střetla Larsova lebka s tisíc let starým, opracovaným kamenem, se dá jednoduše popsat jako „Velký třesk“.  Vzápětí se ozval ženský výkřik. Proboha! Nepřitisk sem k zemi 80 kilovýho Larse ale sotva 50 kilovou kamarádku Annu. Normálně by byla mrtvá, ale znovu se potvrdila teorie, že opilí přežijou všechno... Já sem až tak opitý nebyl, nebo aspoň sem si to myslel. Opak sem realizoval ve chvíli, kdy sem nabídl pod obraz opitému Mehmetovi z Turecka, že když jeho prsty nefungujou, můžu mu strčit do krku svoje, že to umím. Myslel sem to vážně. Naštěstí mou nabídku nepřijal...

V pátek se v podstatě opakovala párty ze čtvrtka, jen s tím rozdílem, že sme se s většinou lidí viděli naposled. Skoro všichni odjížděli v sobotu. Bylo to moc smutný, sešla se tu úžasná banda. Nechtěli sme nechat všechny jen tak jít, a tak sme se s kámošem Martinem rozhodli, že se ráno pudem na nádraží rozloučit. Spali sme teda jako kreténi asi 4 hodiny a skutečně tam šli. Ale bylo to správný rozhodnutí. Doufám, že se ještě uvidíme!!! Zůstali sme Tres Cabrones,  já, Martin a Juan z Valencie. V pondělí, potom co mě prznitel koček obral o 310 E (dohodnutý bylo 220 plus inkaso), sme vyrazili směr Janov, kde sme ostali další 2 dny eště s pár lidma z kurzu. Janov jako město stojí za hovno, samej kopec, samá zatáčka, rodnej dům Cristofera Colomba, kde vystavujou banány a oblečení z 15.st.. Ale cesta vlakem z Firenze do Janova stojí stoprocentně za to. Koleje vedou po pobřeží skrz Cinque Terre, a cesta probíhá stylem : tunel, mořéééééé, tunel, hovnóóó rychle foťák, tunel, mořééé...

Nadešel březen a s ním čas opustit Janov a Martina a vydat se do Milána. S Cabrónem a deseti kuframa sme dorazili kolem desáté na Milano Centrale, což je mimochodem asi největší nádraží na světě. Můj jediný plán jak se dostat do školy se rozplynul, když sme zjistili, že metrouši stávkujou... šli sme na informace a ptali se co je. Metro prostě nejezdí, když budete mít štěstí tak možná pojede nějakej bus. Ptám se kterej jede na Bicoccu, odpověď  - 87. Oukej. Později na zastávce  ale žádná 87 není... Mapu nemám, sem celkem v prdeli. Jede nějakej bus, co už no, beru ho, tágo bych asi neutáhnul. V buse se ptám lidí jestli to jede na Bicoccu a YES!! Vystoupim a jakási signora mě odvede kam potřebuju. Po cestě se jí ptám proč to metro nejezdí, a ona nechápe. „Jak jako proč?“ Je prostě stávka, jako každej měsíc... Po chvíli hledání najdu office for accommodation. čekám asi půl hodiny venku, načež se ozve nasraný „AVANTI!“ ,  „Debilní byrokrati“ myslim si, „hlavně buď zdvořilej!“ . Zrhuba 50-ti letá paní Beatrice byla příjemná asi jako pochcaný prkýnko na záchodě ve vlaku, ale nakonec mi řekla : „Máme místo v budově U 22, OK?“ . Řek sem ok, aniž sem tušil o čem mluví. Jestli to byla otázka tak sem to pěkně podělal. Budova 22  je od univerzity vzdálená asi 4 km, směrem venkov a leží v zóně 101, tudíž tu neplatí milánský jízdenky, a jediný co tu je sou Španělé, Číňani a smog... Zeptal sem se, jestli mi může říct, jak se na ten campus dostanu. „No tak asi metrem ne?“ – „No ale ono dneska metro nejezdí!“ – „Tak busem!!!“ – „Děkuju moc!“ . Zeptal sem se radši týpka na recepci... Nakonec sem to našel. Pokoj pro dva s vlastní koupelnou a kuchyňkou je celkem v pohodě. Bohužel celej intr vypadá jako nemocnice, ponurý chodby, nikde nikdo (Komárov?). Takhle sem si to nepředstavoval, nulové možnosti socializace (pokud nemluvíš španělsky) a žádnej internet. Přemejšlim, že začnu kouřit, na balkoně se přecejen scházej lidi. Zatim sem tu sám, na což nejsem moc zvyklej, ale při pomyšlení na novýho spolubydlícího na dalších pět měsíců se mi svíraj půlky strachem. Jestli to bude zas nějakej Netopýr, Zdenda nebo Zoltán tak se asi poseru... Taky sem zjistil, že škola začla před dvěma týdny, erasmus office nefunguje, lekce v angličtině asi nejsou a já ani netuším kam mám jít... Na internet se tu vyplňuje formulář, potom co získáte speciální číslo od univerzity se čeká 7 prac. dní než to soudruzi vyříděj. Hrozný, koupil sem si radši stick na tři měsíce, bo internet celkem potřebuju. Je to tu chaos!!!

Druhej den sem si byl vybavit šalinkartu. Pro celej Milán existuje pouze jedno místo, kde se toto vyřizuje, takže fronta aspoň na dvě hodiny je celkem zaručená. Když už sem se dostal k okýnku, pan byrokrat mě jemně upozornil, že sem vyplnil formulář pro důchodce a pobaveně se mě ptal kde sem ho vzal. Načež sem musel vyplnit jinej formulář a zadat indicie školy, který sem samozřejmě nevěděl. Napůl zjištěný a napůl vymyšlený sem formulář odevzdal. Yes mám šalinkartu a můžu si jezdit po celym Miláně jak se mi chce. Jen je trochu blbý, že moje kolej leží ve vnější zóně, a ze zastávky metra musim jít pěšky a nebo jet načerno, páč tiket už tu neplatí. Byli sme se taky podivat na San Siru, je o něco větší než Rondo, ale ne zas tak moc. Překupník nám za dvacku nabízel lístky na zítřejší Inter s Catánií, ale já to vidím spíš na AC s Římem za dva týdny...

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Van der Bellen bude prezidentom, Hofer priznal porážku

Po zrátaní 70 percent hlasov z volebných urien je nereálne, aby Hofer nepriaznivý stav zvrátil.

PLUS

Architekt: Niektoré sedačky sú zámerne nepohodlné

Aké chyby robíme pri zariaďovaní obývačky?

SVET

Muž zastrelil vo Fínsku starostku mesta a dve novinárky

Každú zasiahol ranami z pušky do hlavy a trupu.


Už ste čítali?